... mě inspirovala :-)
Kdo? No přece
Lenka. Díky Ti, Leni, za to, budu se také víc snažit, aby můj blog nezakrněl úplně a taky slibuji na nahý pupek, že dneska vezmu do ruky háček a doháčkuji manželovi čepici, kterou jsem začala v dubnu předělávat.. Fuj, ostuda jedna.. No, manžel mi říkal, ať ji radši nepárám, že v zimě nebude mít kam schovat hlavu.. :-) Ale já to dám, do zimy ještě pár týdnů zbývá..!
Podělím se s vámi o jeden příběh z mého života, který svědčí o tom, jak se my dospělí, máme v očích dětí vlastně dobře...
Včera ráno jsem budila děti do školy a do školky. Treperenda vstává docela statečně, protestuje jenom trošku, ale spraví to růžové tričko s Hello Kitty a sponka do vlasů stejné barvy (já vím, já vím; ale co nadělám, prý to časem přejde samo, tak doufám, že to bude ještě letos; víme výhledově, výhledově?, jo, do nazimy :-D..) . Zato Prvorozený se nedá nijak motivovat ani uplatit. Sedím s nimi v pokojíčku, asistuji u oblékání, mluvíme o všech těch dětských důležitostech. Načež Prvorozený, pro mě nepochopitelně z ničeho nic, propukne v pláč: "Co se děje? Proč prosimtě brečíš?!" ptám se já. Syn odpoví: "Protože mě nutíš vstávat." Já: "Já taky musím vstávat." Syn: "Ale ty jdeš do práce a já musím do školy!" Nemám slov.. napadá mě jen, "no tak to potom jo", nahlas nic neříkám, jen si pro sebe brouknu "taky se dočkáš, pak si povíme, kde to bylo lepší" :-)
Mějte krásné dny :-)
M.
☆♥☆ Děkuji za návštěvu a zase se stavte! ★♡★
